C?l Zero
Шрифт:
Nakonec vzal dve ampulky se vzorky z napul rozlozen'e ruky a jednu po druh'e je opatrne zasunul do bezpecnostn'ich penov'ych obj'imek v nerezov'e vzorkovnici. Celou dobu si byl velmi dobre vedom toho, ze kazd'a z lahvicek je naprosto smrt'ic'i. Pak zajistil ctyri prezky a odnesl vzorky zp'atky do t'aboriste.
V provizorn'im cist'em prostoru Cheval vstoupil do prenosn'e dekontaminacn'i sprchy. Z kazd'eho 'uhlu ho peclive ocistilo sest trysek s horkou vodou a vestaven'ym emulg'atorem. Jakmile mel tuhle c'ast za sebou, opatrne a metodicky ze sebe sloupl zlutou ochrannou kombin'ezu a nechal ji lezet na zemi ve stanu. Bylo docela mozn'e, ze v n'i zustaly jeho vlasy nebo sliny, identifikacn'i faktory – ale cekal ho jeste jeden krok.
V kufru Cicerova ter'enn'iho dz'ipu byly dva cerven'e kv'adrovit'e kanystry s benz'inem. Jemu bude stacit pouze jeden, aby se dostal zpet mezi lidi. Dals'i z nich peclive rozlil po cist'em prostoru, ctyrech neoprenov'ych stanech a pl'aten'em pr'istresku.
Pak je zap'alil. Plamen vyslehl rychle a okamzite a poslal k nebi cern'y, sloupec olejnat'eho d'ymu. Cheval s ocelovou krabickou nastoupil do dz'ipu a odjel. Nezrychlil, ani se nepod'ival do zpetn'eho zrc'atka na hor'ic'i are'al. D'aval si na cas.
Im'am Khalil na nej bude cekat. Ale mlad'y Francouz toho mel jeste spoustu na pr'aci, nez bude virus pripraven'y.
PRVN'I KAPITOLA
Reid Lawson uz asi podes'at'e za posledn'i dve minuty nahl'edl skrz zaluzie ve sv'e dom'ac'i pracovne. Zac'inal b'yt nerv'ozn'i; autobus mel prece uz d'avno prijet.
Jeho pracovna se nach'azela ve druh'em patre a byla nejmens'i ze tr'i pokoju jejich nov'eho domu na Spruce Street v Alexandrii ve st'ate Virginie. Byla to pr'ijemn'a zmena v porovn'an'i s jeho st'isnenou studovnou pripom'inaj'ic'i skr'in, kterou mel v Bronxu. Polovina vec'i byla vybalen'a; zbytek lezel v krabic'ich poh'azen'ych na podlaze. Jedin'e veci, na jejichz organizaci si udelal cas, byl jeho stul a poc'itac.
Reid si rekl, ze dnes, t'emer cel'y mes'ic pot'e, co se nastehovali, uz si d'a veci do por'adku a konecne si vsechno v pracovne vybal'i.
Nedostal se d'al nez k otevren'i jedn'e krabice. Ale byl to dobr'y zac'atek.
Autobus nikdy nem'a zpozden'i, pomyslel si. Vzdycky je tady mezi dvac'atou tret'i a dvac'atou p'atou minutou po tret'i hodine. A uz je patn'act tricet jedna.
Vol'am jim.
Popadl ze stolu telefon a vytocil Mayino c'islo. Behem vyzv'anen'i prech'azel z m'ista na m'isto a pokousel se neprem'yslen nad vsemi temi strasliv'ymi vecmi, kter'e se mohly jeho dcer'am na ceste ze skoly st'at.
Hovor spadl do hlasov'e schr'anky.
Reid sebehl ze schodu do preds'ine a obl'ekl si lehkou bundu; brezen byl ve Virginii o pozn'an'i pr'ijemnejs'i nez v New Yorku, ale st'ale bylo chladno. S kl'icky od auta v ruce presel k panelu na zdi a zadal ctyrm'istn'y k'od, aby zapnul alarm do aktivn'iho rezimu. Cestu, kterou autobus jezdil, znal nazpamet; mohl po n'i jet az do skoly, pokud bude muset a…
Jen co otevrel vchodov'e dvere, u obrubn'iku na konci pr'ijezdov'e cesty s kv'ilen'im brzd zastavil jasne zlut'y autobus.
„Pristizen,“ zamumlal Reid. Nemohl se jen tak schovat zp'atky do domu. Bezpochyby ho uz videly. Jeho dve dosp'ivaj'ic'i dcery vystoupily z autobusu, kter'y n'asledne odjel, a vydaly se po chodn'iku k domu. Zastavily az u vchodov'ych dver'i, kter'e Reid blokoval.
„Ahoj holky,“ rekl tak zvesela, jak jen to dok'azal. „Jak bylo ve skole?“
Stars'i z jeho dcer, Maya, ho pocastovala podezr'ivav'ym pohledem a zalozila si ruce na prsou. „Kampak jdes?“
„Hmm… pro postu,“ rekl.
„A k tomu potrebujes kl'ice od auta,“ odtusila a pokynula k jeho pesti, ve kter'e sv'iral kl'ice od jejich str'ibrn'eho SUV. „Zkus to znovu.“
Jo, pomyslel si, pristizen. „Autobus prijel pozde. V'is, co jsem ti r'ikal. Pokud doraz'ite pozdeji, m'as mi zavolat. A proc jsi mi nezvedala telefon? Zkousel jsem ti volat –“
„Sest minut, tati,“ zakroutila Maya hlavou. „Sest minut nen'i ‚pozde‘. Sest minut znamen'a hust'y provoz. Na jedn'e ulici byla drobn'a dopravn'i nehoda.“
Ukrocil stranou a pustil je do domu. Jeho mlads'i dcera Sara ho letmo objala a tise pozdravila: „Ahoj tati.“
„Ahoj, zlato.“ Reid za nimi zavrel dvere, zamknul a pomoc'i k'odu znovu aktivoval bezpecnostn'i syst'em. Az pak se otocil zpet na Mayu. „Hust'y provoz nebo ne, chci, abys mi vzdycky dala vedet, kdyz se zpozd'ite.“
„Zbytecne vysilujes,“ zabrucela.
„Pros'im?“ zamrkal prekvapene. „Mysl'im, ze si pletes vysilov'an'i se starostlivost'i.“
„Ale no tak,“ odsekla Maya. „T'ydny n'as nespoust'is z oc'i. Od doby, co ses vr'atil, jsi jako posedl'y.“
Jako vzdy mela pravdu. Reid byl vzdycky ochranitelsk'y otec a kdyz jeho zena a jejich matka pred dvema lety zemrela, tenhle jeho instinkt se zdvojn'asobil. Ale pred ctyrmi t'ydny se z neho stal extr'emne ochran'arsk'y rodic, kter'y ze sv'ych det'i nespoust'i zrak a (aby byl upr'imn'y) je dokonce trochu panovacn'y.
To vsak priznat nehodlal.
„Moje mil'a, zlat'a dcerko,“ zacal naoko hubovat, „postupne n'am dosp'iv'as a budes se muset dozvedet jeden tvrd'y fakt – ze nekdy se proste pletes. A pr'ave ted se pletes.“ Krive se usm'al, ale ona nikoliv. K uvolnen'i napet'i mezi sebou a sv'ymi dcerami mel ve zvyku pouz'ivat humor, ale Maya ho tentokr'at presla.
„Kdyz mysl'is.“ Prosla preds'in'i a vydala se do kuchyne. Bylo j'i sestn'act a na svuj vek byla ohromne inteligentn'i – nekdy se dokonce zd'alo, ze pro sv'e vlastn'i dobro az pr'ilis. Mela Reidovy tmav'e vlasy a cit pro dramaticnost, v posledn'i dobe se vsak zd'alo, ze zac'in'a m'it sklony k pubert'aln'i 'uzkosti, nebo minim'alne k n'aladovosti… povetsinou zpusoben'e kombinac'i Reidova nepretrzit'eho dohl'izen'i a zcela zjevn'eho faktu, ze jim nerekl pravdu o tom, co presne se stalo pred mes'icem.